Naši nejstarší
Většinou článek začíná nadpisem Naši nejlepší, je to vcelku pochopitelné,neboť od těch kdo vyhrává výstavy se každý chce dozvědět jak na to. V klubu máme 5 členů starších 80 let z toho 3 ještě belgičáky stále chovají, a proto název Naši nejstarší. Tyto řádky jsou takovým malým poděkováním za to , co pro chov belgičáka a tím i pro klub udělali.
Prvním z nich je Bohumil Durčák. Jeho zdravotní stav již nedovoluje aby se o sebe sám postaral, a proto stáří tráví v Domově důchodců. Dlouhá léta byl chovatelem Belgických obrů albínů a měl uznaný plemenný chov. V době, kdy albíni na našich výstavách rapidně ubývali on jediný držel prapor chovatelů tohoto králíka. Pamatuji mnoho národních výstav mladých králíků, kdy on byl jediným vystavovatelem. Bohužel zdravotní stav jej donutil se této krásné záliby vzdát.
Bez chovu je další náš osmdesátník Čestmír Krejčí. V 80 a 90 letech minulého století patřil k absolutní špičče mezi belgičáky. Kolik národních výstav mládat králíků a celostátních výstav drobného zvířectva se svými králíky vyhrál se ani nedá spočítat. V mých začátcích jsem měl tu čest jeho chov navštívit. Získal jsem od něj první rady o belgičácích. Své zkušenosti si nenechával pro sebe a rád je předával druhým. Bydlel v domku,který byl majetkem zemědělského podniku, který byl privatizován a on byl nucen si najít nové bydlení. Zde již nemá možnost se věnovat chovu králíků.
Zbylé tři jsme osobně navštívili. Jedním z nich je Alois Hrabal. Donedávna ještě vystavoval na národních a klubových výstavách. Zastavili jsme s autem u malého útulného domku a po zazvonění nám přišel osobně otevřít jeho majitel. Po našem představení a vysvětlení účelu návštevy nás pozval dál. K domku přiléhá zahrada, pár ovocných stromů,skleníky a pro nás to nejdůležitější králíkárna. Byla postavená již v roce 1952 a přes malé opravy vydržela dodnes. Vzhledem k věku má již jednoho chovného samce a jednu samici. Vše jsme prohlédli,zhodnotili a pak usedli na lavičku pod rozkvetlou jabloň a zaposlouchali se do vyprávění . Rodiče měli malé hospodářství a já s bratrem jsme od malička museli pomáhat. Králíky jsme měli ale jen takový obyčejný. První belgičáky jsem si přivezl od chovatele Vilimce z Kostelce na Hané a od té doby to byla láska na celý život. Asi 3 roky jsem choval Angory kvůli vlně jinak jen belgičáky. Nechal nás nahlédnout do svého poznámkového sešitu,kam si celý život zapisoval všechny samice,kterým samcem byli připuštěny,kdy se okotili,kolik narozených,odchovaných a registrovaných mláďat bylo ve vrhu. Na první stránce byla samice a při přečtení roku narození nás až zamrazilo. Byl tam napsán rok 1949 ! Takže 60 let poznámek. V roce 1954 zakládal Klub Belgických obrů a je již možná posledním žijícím zakládajícím členem. Mezi jeho největší chovatelské úspěchy řadí čestnou cenu ,kterou obdržel na svoji samici oceněnou 96 body na 1. klubové výstavě. V roce 1959 jsem zakládal u nás v Dlouhé Loučce chovatelskou organizaci a byl jejím prvním předsedou. V okolí bylo mnoho organizací a tak jsem s bratrem obesílal spousty výstav, tenkrát se mohlo posílat králíky jak poštou tak vlakem a bylo to dobře. Dnes jen autem a proto chovatelé ubývají a hlavně je to již dnes o penězích. Rád vzpomínám na chovatele Bohouše Hubených a Frantu Kleimanna. Dnes mu pomáhá Vláďa Strcoň od něj pochází i samec,kterého jsme viděli. Králíky jsem krmil obyčejně. Seno ,voda gigant, z obilovin směs pšenice,ječmen,oves,žito. S připouštěním a zabřeznutím, ani s počtem narozených mláďat nikdy problém neměl. Celý život jsem pracoval na směny a nebýt manželky nemohl by se tomuto koníčku věnovat. K jeho dalším hobby patří kaktusy. Před několika lety je všechny dal pryč , ale stýskalo se mu tak si jich pár opět pořídil. Závěrem nám popřál abychom u chovatelství vydrželi a abychom vedli klub k rozkvětu. Dnes se již k chovu králíků moc mladí nehrnou. Vydrželi bychom sedět déle, ale musíme jet dál . Při loučení bylo znát,že jej naše nenadálá návštěva potěšila.
Naše další cesta vedla k nejstaršímu členu klubu BO Aloisi Buchtovi. Po zazvonění se ozvalo : „ Pojdte dál,je otevřeno. „ Překvapení se nekonalo, kamarád nás prozradil , tak jsme byli očekáváni. Prošli jsme průjezdem a na malém hospodářském dvorku nás uvítal stařík, pohybující se jen s pomocí dvou holí. Po představení jsme se samozřejmě prvně ptali na králíky. To co jsme viděli nám vyrazilo dech. Zavedl nás do chlívku,kde se dříve chovali prasata. Prostor byl rozdělen do 8 kotců o rozměrech 1,5 x 5 m. V sedmi kotcích byly samice se 7-8 králíčaty. Jednoduché kotiště,miska na vodu a zrní,jesličky na seno. V dalším chlívku ,který byl obdobně přepažen bylo pár starších mládat a chovní samci. V 86 letech se sám starat o tolik králíků a k tomu po střechách posedávalo pěkné hejno žlutých moravských pštrosů. Jeho elán a pamět mu můžeme jen závidět. Po prohlídce jsme usedli do kuchyně a zaposlouchali se do jeho vyprávění. V mládí jsem začal chovat Moravské modré. Jednou jsem se na výstavě seznámil se Standou Pindurem a on mě přivedl k chovu belgičáků. Chovám je od roku 1944 ! Do první organizace v Tovačově jsem vstoupil již za protektorátu . Nyní jsem se do tohoto spolku opět vrátil. Měli jsme větší hospodářství a při kolektivizaci jsme dostali nůž na krk buď podepíšete a vstoupíte do kolchozu, nebo vám vše seberem a vystěhujeme vás. Raději jsem podepsal a celý zbytek života až do penze dělal v JZD. Do klubu jsem vstoupil až v roce 1956. S králíky neměl nikdy žádné zdravotní problémy. Krmím vojtěškové seno a směs pšenice,ječmene,granulí a ovsa. Pšenici dávám proto,že podporuje mléčnost. Připouštím jenom jedním skokem a za tři dni dám samici k samci na zkoušku. Mrzí mě ted že na výstavy již nemohu posílat králíky vlakem či poštou. To že je neustále uznávaným chovatelem svědčí skutečnost, ze vlastní chovné samce od Cihláře, Strconě a Novotného. Co jméno to špičkový chovatel belgičáků. Bohužel vše jednou končí a i naše návštěva. Zvedáme se a plni dojmů se vydáváme na cestu k domovu.
Naším posledním „ mladíkem „ je Jícha Václav. Doma v severních čechách jsem jej navštívili již bez jednatele klubu , v doprovodu předsedy klubu Francouzských beranů Tondy Mouky. Po nezbytném podáním ruky jsme se prvně pídili po králících. V králičinci byl chovný samec od kamaráda z bývalé NDR a 3 samičky s králičaty. Každé zvíře nám ochotně vyndal a zhodnotil jeho klady a zápory. Vedle králičince úhledně upravené záhonky snad se všemi druhy zeleniny,které se v našich podmínkách dají pěstovat. Poté usedáme pod slunečník já vytahuji poznámkový blok a začíná vyprávění chovatele,který byl v letech 1964 – 1986 předsedou klubu Belgických obrůa je nositele svazových vyznamenání 1 až 3. stupně. K chovatelství mě přivedl František Kratochvíl , posuzovatel králíků z Bohosudova. Začínal jsem z belgičáky a francouzskými berany. Organizován jsem od roku 1946 a na své první výstavě v Chabařovicích jsem obdržel čestnou cenu. Po únoru 1948 jsem nesouhlasil s tehdejším režimem a tak jsem chtěl utéct za bratrem do Kanady. Bohužel mě chytili a na dva roky zavřeli. Ještě dnes mám před sebou vzpomínku na propuštění, neboť ve stejný den do věznice přivezli naše slavné zlaté hokejisty. Rád vzpomínám na první velkou klubovou výstavu v Krnově. Bylo vystaveno 212 králíků a vše organizoval Standa Pindur. Já se jí bohužel nezůčastnil, psal se rok 1956, v Maďarsku vypuklo povstání a já byl povolán na mimořádné vojenské cvičení. Do klubu jsem vstoupil až v roce 1959. Největší zásluhu na chodu klubu měl jednatel Standa Pindur. Ještě dnes se směji historce když šel žádat o dotace. Byl to voják, který prošel frontu se Svobodou. Vždy si vzal uniformu s metálama a říkal neboj peníze budou a všade se ho v uniformě báli a vždy dostal co chtěl. Jó byla holt taková doba. Začátkem 60 let jsme začali spolupracovat s chovateli s bývalé NDR. Odtud jsem do čech přivezl první Orpingtonky, založil klub a byl také jeho prvním předsedou. Frončaft jsme měli i s králíkáři. Pak přišel rok 1968, vše se zpřetrhalo a již nikdy neobnovilo v takovém rozsahu. Rád vzpomínám na první výstavu mláďat králíků v Chotěboři. Vystavovali tam Slováci i Maďaři. V roce 1968 se konala první pražská všeobecná národní výstava drobného zvířectva. V belgičácích tehdy vyhrál Tonda Strinič. Za svůj život jsem spoluzakládal mnoho základních organizací. Rád vzpomínám na slovenské chovatele Hrušíka, Mezsároše, Vargu, Gabalce. Nesmím zapomenout na posuzovatele králíků Josefa Prušáka z Velvar. A jako posledního bych rád jmenoval Jiřího Schonfeldra, kterého znám od malička jako obětavého funkcionáře, udělal mnoho pro naše chovatelství a velmi si jej proto vážím. Při povídání jsme si prohlédli mnoho fotografií a dobových dokumentů. Ukázal nám také knihu od prof. Dorna ,Plemena králíků. Píše se zde o našem prof. Kálalovi. Zajímavá byla též stať o prvním vzorníku králíků v Německu. Byl vydán v roce 1789 pro plemena Angora a Anglický strakáč. Za zmínku stojí též zápis ze zakladájící schůze klubu belgických obrů.
I přes svůj věk př. Jícha se účastní klubových výstav a schůzí a svými náměty pomáhá při vedení klubu.
Co říci závěrem našeho vyprávění. Všichni mají dvě společné věci. Svůj život spojili s chovem Belgických obrů ,ale bohužel ani jeden z nich nemá nikoho komu by svůj chov a své celoživotní zkušenosti předal. Jménem klubu našim osmdesátníkům ještě jednou děkuji, přeji pevné zdraví a těm kteří ještě králíky chovají mnoho radosti a chovatelských úspěchu s belgičáky.
